THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
PERSONA GRATA je na slovenskej scéne ojedinelým úkazom. Nedlho po úspechu na pražskom Indigo Feste sa (žeby pre šťastie?) rozhodla vypustiť z pôvodného názvu slovíčko „non“, pribrala speváka a vrhla sa zdolávať schodíky na ceste smerom k zaslúženému uznaniu.
V dobe internetu sa dobré slovo šíri rýchlo – do bratislavskej Hlavy 22 si našlo cestu nad očakávanie početné publikum. PERSONA GRATA sa však pohybuje v určitom vákuu: na Slovensku sa vždy darilo viac retro a psychedelickému art rocku (VOLVIC PIČ so synovcom Mariána Vargu za klávesami) či jazzu, na metalovej scéne sa na „progress“ ide až príliš silovo, z powerového konca (DEAD POETS SOCIETY, CASTAWAY). Výnimky formátu WAYD či MISCELLANE pravidlo len potvrdia. Práve na tvorbu druhých menovaných PERSONA GRATA symbolicky nadväzuje, ak budeme hovoriť o tvrdorockovej časti ich hudby. Schopnosť vytvoriť silnú melódiu a podoprieť ju metalovou razanciou majú obe kapely spoločnú – na famóznu „Solstice Story“ dnes už neexistujúcich Nitranov som si počas koncertu viackrát spomenul. Na druhej strane je počuť silný vplyv tradičného artrocku. Farebné klávesy Adama Kuruca nemôžu nepripomenúť Keitha Emersona (THE NICE, EMERSON, LAKE & PALMER) – dokážu meniť zvuk či tvár, preberať taktovku i stiahnuť sa do úzadia, to všetko pri zachovaní „rockovosti“. Vargovské eskapády čakať netreba (ak sa PERSONA GRATA otrie o COLLEGIUM MUSICUM, tak len o jeho komornejšiu tvorbu). Určitá epická rozviatosť štruktúry skladieb a spevových liniek odkazuje na VAN DER GRAAF GENERATOR a ich dnešných obdivovateľov TANGENT... a tak by sa dalo pokračovať.
Vyššie menované kapely treba brať ako vodítko pre človeka, ktorý sa s PERSONA GRATA ešte nestretol. Napriek tomu, že životopis každého z členov kapely je bohatý na úspechy a klasické hudobné vzdelanie je viac pravidlom, než výnimkou, sa skupine darí neskĺznuť k exhibíciám a držať sa v dobrom slova zmysle pri zemi. Silné a v prvom rade neopočúvané melódie sa pohybujú v priestore medzi dominantnými klávesami a razantnými bicími (poväčšinou metalovo bohatými a okato rytmicky variabilnými – sekané pasáže à la MESHUGGAH nie sú raritou). Pozitívny posun súčasnej tváre kapely po angažovaní speváka je zrejmý. Napriek rozsiahlej stopáži skladieb sa darí PERSONE GRATA udržať napätie a neskĺzavať k (seba)opakovaniu – najlepším dôkazom je „hotová“ kompozícia „Orient Expres“, ktorá koncert otvárala i uzatvárala. Téma a jej doslova divadelné spracovanie, v ktorom nástroje v predstavivosti poslucháča maľujú zreteľne viditeľné scény, má na podzemnej scéne paralelu jedine v tvorbe FORGOTTEN SILENCE (ktorých súčasná inkarnácia znamená rovnako famózny zážitok).
Podotýkam, že vyššie uvedené je opisom živého vystúpenia PERSONA GRATA. V dnešnej podobe je skupina jasne vyformovaným a vybrúseným telesom. Som presvedčený, že ak by jej súčasná zostava dostala k dispozícií podmienky, aké majú superhviezdy „progresívneho“ rocku, hravo do sveta vypustí dielo, ktoré sa nestratí ani v svetovej konkurencii. Pevne verím, že kým sa tam PERSONA GRATA dostane, nevyschne prameň jej nápadov a elánu tvoriť netriviálnu, ale stále chytľavú hudbu i v undergroundových podmienkach.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.